Pane prezidente, ústavní dlaždiči

Sekunda sem, sekunda tam, jak krátký časový úsek stačí na to, aby další část majestátu spojeného s vrcholnou státní funkcí přišla na odpis. Nebylo to poprvé co prezidentská standarta dostala ránu na solar a jistě to také nebylo naposledy. Starý jezevec se zdá být plný elánu, připravený podělit se o své rozumy, tu více, tu zase méně k zamyšlení hodné. Od teď  navíc tu a tam okořeněné nějakým tím peprným slovíčkem. Člověk se sám sebe v tichosti ptá: "může být hůře?". Pravda je velmi krutá - může a bude. 

Poslední představení pana prezidenta se narozdíl od těch minulých obešlo bez politického zabarvení. To ovšem neznamená, že by proto nemělo svou cenu. Právě naopak, ukrývá v sobě velkou vypovídací hodnotu o charakteru Miloše Zemana, v němž se nepochybně skrývá politický talent, schopnost vycítit svou šanci, tak jak ukázal při prezidentské volbě. To ale nesmí zakrýt fakt, že se jedná o pouhou slupku, obalující pravou podstatu jeho osobnosti. Tou je prosté hulvátství a co je horší, neúcta k něčemu co by nedej bože převyšovalo jeho vlastní osobnost. Něco, před čím se dokázaly sklonit takové osobnosti jako T. G. Masaryk, E. Beneš či V. Havel a pří vší úctě k panu Zemanovi, to byly přeci jenom jiné persony. 

A co že je to, před čím se byly ochotny poklonit osobnosti našich dějin a ne náhodou předchůdci Miloše Zemana na Hradě? Nic víc než jen prostá pokora a úcta před něčím větším než jsou oni sami, něčím čemu pouze propůjčují své služby a něčím co zde bude až dny jich samotných dávno přejdou. Něco takového už přeci musí z logiky věci předpokládat jistou formu reprezentace.

Skutečnost, že bývalému členu Prognostického úřadu logika nic neříká je sice smutný, ale pro výkon prezidentské funkce nikterak zásadní nedostatek, narozdíl od nedostatku úcty, pokory, pocitu pro povinnost - tedy hodnot, které už ale asi vyšly z módy, hodnot které nestojí za to reprezentantovi dolních deseti milionů.